Barborka z Hrnčířského kruhu


» fotogalerie

Chovatel: Irena Bartoňová
Majitel: Irena Bartoňová

Narozena: 29.04.2000
Bonitační kód: 5/2a/B5,N1/AA
Otec: Cäsar von der Koboldshütte
Matka: Daila od Říčky Bobravy

Zkoušky: ZPU2, ZM, ZZP2, ZVP2, ZLP1, RH-TA, RH-FLA, VZ3

Výstavy: výborná, res. CAC

Závody:
Pohár plemen SZBK - 5. místo v družstvech,
Memoriál Lucie Bartoškové ZZP2 - 1. místo (2004) - závod naší brigády
MR Hw 2006 - 2. místo (ze 2) v RH-FLA,

Potomci:
2 vrhy - D (po Barym Ze Zámrsku) - únor 2004,
E (po Carlovi v.d. Rabauken) - únor 2006, pokaždé 12 štěňat, zhruba polovina z nich cvičí, zatím skládají základní zkoušky, v budoucnu se uvidí, jestli nějaké vlohy zdědili.

Rozhovor:

1) Dle jakých pravidel jste se řídila při výběru štěňátka - Barborky, mohla byste zároveň i doporučit našim čtenářům, zájemcům o  výcvik, jaké štěňátko si vybrat, co by mělo splňovat?


Barunku jsem si vybírala ze svého vrhu a vybírala jsem ji hlavně srdcem. Prostě byla nejmilejší, největší mazel a nejvíce se ke mně měla. Na výcvik je to moc velká fena a také se slabším temperamentem. Chladným rozumem by bylo lepší vybrat štěně menší, temperamentnější. Dále zkusit zájem o tahání, o hračky, prostě kořistnický pud. A samozřejmě lekavost a celkově pevnost nervů. A komunikativnost. Vždycky je lepší tlumit při výcviku větší temperament a případnou dominanci psa než ho stále "budit".

2) V kynologické veřejnosti se vedou často diskuze, kdy začít s intenzivním tréninkem, v jakém věku a jak mají být dlouhé výcvikové "hodiny". Můžete nám sdělit vaše zkušenosti?


Tohle se musí řídit citem psovoda. Rozhodně ale doporučuji všem, aby začali cvičit poslušnost úplně hned, co si štěně donesou domů a také hned maximálně socializovali. Myslím, aby brali štěně všude s sebou. Určité riziko nákazy u málo proočkovaného štěněte samozřejmě existuje, ale pro mě je větší riziko, že mi vyroste nesocializovaný magor.
Vůbec nejdůležitější je udělat si u malého štěněte dokonalé přivolání. Kolik práce si tak člověk ušetří, to pochopí jen ten, kdo to u jednoho psa pokazil. Každý hovawart začne v pubertě "zlobit" - vlastně projevovat svoje skvělé a přirozené vlastnosti, jako je např. napadání pošťáka, lov na cyklisty, vyhánění koček a psů ze svého teritoria atd. U Baruny se mi povedlo udělat přivolání takové, že v tomto období, kdy startovala po různých objektech, na moje zařvání udělala "čelem vzad" ve vzduchu, letíc např. kominíkovi na záda a průšvih byl zažehnán.
štěně tedy cvičit co nejdřív a každá lekce trvá pár minut. Do 4 měsíců je možné mít skvělé přivolání, štěkání, základy chůze u nohy, aportu a odložení. I u nejmenšího štěněte je nejdůležitější naprostá důslednost. Kdykoliv někde čtu, že se má štěněti "ponechat dětství", že u něho má být celý výcvik jen "hra", otvírá se mi nůž v kapse. Výcvik musí být hra po celý život psa a štěněti nesmím nic prominout, stejně jako dospělému psovi.
Zároveň rozvíjet tahání o hadry, hračky atd. Co nejdřív spojit tahání a štěkání - tedy štěně si musí svou kořist nejdřív "vyštěkat". A pak postupně a pomalu a s velkým citem zvyšovat zátěž - tedy cvičením v cizím prostředí, v přítomnosti cizích psů a lidí a velmi opatrně zapojovat figuranty jak při obraně, tak záchranářském výcviku. Nejdřív určitě známé - kamarády, které pes bere jako členy smečky. Na úplně cizí lidi hovawart dozrává někdy až ve 3. roce života. Do té doby ale může mít už výbornou techniku kousání, případně i vyhledávání.

3) Co se vám ve výcviku nejvíce osvědčilo a naopak, o čem jste se přesvědčila, že není ta nejlepší metoda?


U hovawartů je málokdy možné rozvinout kořistnický pud do té míry, že je můžeme odměňovat hračkou jako je to známo u mnoha ovčáků. Takže každý, kdo chce vážně cvičit, musí psa vychovat tak, aby byl moc a moc žravý. Je to opravdu otázka výchovy, ale mnozí psovodi to nedovedou, prostě nemají to srdce nechat svého miláčka hladového. Při složitějším výcviku je pak možné kombinovat odměny - např. za dílčí cviky dávat pamlsky a nakonec si se psem vydatně pohrát. Moje Barunka ovšem někdy tu hru odmítne - jakoby její odměna bylo samotné splnění cviku. Zatím jsem neviděla hovawarta, který by pracoval opravdu jen "za míček" a jeho výcvik byl přitom smysluplný. To samozřejmě neznamená, že to nejde vůbec, ale je to asi velmi vzácné a tak bych všem doporučovala, aby se při výcviku "smířili" s pokrmovou metodou a hru používali jen jako doplněk.

4) Při jakém cviku jste se společně nejvíce zapotili a při jakém naopak nejméně a šlo to jako po másle?


Nejvíc jsme se zapotily určitě u výcviku vodních záchranářských prací. Barunka totiž nemá v principu ráda vodu a do svých 2 let byla prakticky neplavec. Pouze moje urputnost a její velká touha mi vyhovět nás dovedlo postupně až ke zkoušce vodních prací 2. stupně, které si asi také nejvíc ceníme.
Nejlépe nám šla asi vždycky poslušnost. Jak  jsem napsala výše, začínala jsem s ní úplně odmalička, jakmile odešla do světa ostatní štěňata. Snadno se učila i překážky, kromě vysokého žebříku. Dnes už ji na překážkách hodně šetřím, přece jen pomalu stárne.

5) Barborčina nejsilnější disciplína?


Možná vůbec nejlíp nám jde aport. Máme ho čistě "naučený", ale nosí cokoliv včetně mincí a dalších kovových předmětů.

6) Čeho si nejvíce na Barborce ceníte?


Všeho - je to můj nejlepší pes, kterého jsem kdy měla, přestože jsme ve výcviku už dosáhly toho, na co jsme měly a o moc dál už se nedostaneme. Vůbec si nedovedu představit svůj život bez ní.

Za rozhovor děkuje tým HOVAWART-PRO-SPORTu.