Záchranářský výcvik

Chceme-li se věnovat záchranářskému výcviku, je dobře si již vybírat štěňátko se základními předpoklady  pro tuto práci. Mělo by být velmi kontaktní, nebázlivé a temperamentní.

Tyto vlastnosti se pak snažíme rozvíjet každodenní hrou.

Současně se správnou socializací rozvíjíme postupně dovednosti potřebné k výcviku záchranářského psa. 

Při vycházkách se štěněti občas mírně schováme – odběhne-li, přikrčíme se za keřík, strom nebo zalehneme do trávy a necháme ho, aby si  nás „našel“ (tuto hru je dobré dělat, i když se štěnětem záchranařinu cvičit nebudeme – bude  si nás hlídat a fixovat se na nás). Když nás psík objeví, projevujeme velkou radost a bouřlivě chválíme a odměňujeme.

Odměna: v ideálním případě je to balónek či jiná hračka.  Pokud máme štěně, které „miluje“ některou ze svých hraček už odmalička – máme vyhráno.

Většinou tomu tak není a závislost na hračce se buduje postupně, zpočátku je pro štěně největší odměnou žrádlo – používáme malé kousky sýra, kousky masa (musíme myslet na to, že při výcviku pes sežere poměrně velké množství těchto pamlsků a proto nejsou vhodné piškoty apod.).


Později už budeme při vycházkách potřebovat „figuranta“ – jinou osobu, která nám psa na chvíli přidrží – my odběhneme – pár kroků !!! a sedneme či lehneme si  (nikdy nestojíme !!! záchranářský pes si při výcviku nesmí všímat stojících či pohybujících se lidí) a při odbíhání na sebe psa upozorňujeme – ukazujeme mu hračku nebo mističku s pamlsky a po našem ulehnutí pomocník ihned vyšle psa s povelem „hledej“. Psík by k nám měl radostně a rychle přiběhnout – bouřlivě ho pochválíme a odměníme.

Někdo doporučuje, aby se v začátcích nácviku  schovával psovod a psík měl tak větší motivaci, jestliže hledá vlastního pána. Nám se toto neosvědčilo. Proto doporučuji, aby to byl vždy pomocník (zpočátku klidně člen rodiny, kamarád, se kterým chodíme venčit), aby si štěně již zvykalo, že hledá „cizího člověka“. Musíme ho však řádně poučit, jak správně „figurovat“ – vybudit zájem o sebe pomocí odměny, nedovolit štěněti od něj odbíhat zpět k psovodovi, umět psa výrazně pochválit a později i rozštěkat.

Tady se dostáváme k další nezbytné dovednosti a tou je štěkání na povel. Metod jak to štěně naučit je spousta a někdy to není vůbec lehké, ale pro záchranářský výcvik se bez tohoto povelu neobjedeme.

Jestliže štěně již tento povel ovládá, při nácviku ho pomocník při přiběhnutí k němu rozštěká, stačí 2-3 štěknutí a ihned odmění.


Zvládnutý cvik by měl vypadat asi takto:

pes nám sedí u nohy

pomocník odbíhá (cca 10 metrů) a uléhá

vyšleme psa s povelem „hledej“

pes vyrazí k pomocníkovi a při doběhnutí k němu sám začne štěkat

dojdeme k pomocníkovi  – pes stále štěká

následuje odměna a pochvala  od pomocníka

psa připneme na vodítko a pochválíme i my

Tuto hru na schovávanou je nejlépe hrát každý den chvíli, než jednou týdně hodinu – schováme se nejvýše 3 x, aby štěně neztratilo zájem a chuť a jako u všeho končíme v nejlepším.

Současně s tímto prvotním nácvikem trénujeme základní poslušnost a zvykáme štěně na různé nepříjemné materiály, nezvyklá prostředí, jízdu autem apod.

Pokud náš zájem neopadl a záchranařina nás chytla, tak kolem 1 roku věku psa se můžeme přihlásit jako čekatelé do některé krajské záchranné brigády.

Iva Beranová